Pohádka o ptákovi

Moje milé děti. Dnes vám povím pohádku, která se odehrála přesně tam, kde vítr fouká pěkně teplý. Samozřejmě též za devatero horami a šestero loužemi. 

Nu za těmi horami žil jeden veliký pták.

   Byl to veliký a krásný pták. Jmenoval se kolibřík. Někteří tvrdily, že nebyl až tak veliký, ale pro nás, pro nás hmyz je přeci jen veliký. 

   Jednou se s ním, setkala moucha, ta co bydlí na, ech nu víte kde. Mouchy jsou už takové, pořád někde létají a v kuse musí tím jejich sosáčkem něco ocucávat. Nu, střetla se s ním v květu orchideje, když zrovna ocucávala pestík. 

   Kolibřík strčil ten svůj dlouhý zobák do květu a mouchu hrozně vylekal. Myslela si, že jí chce tím zobákem nabodnout, ale stalo se něco děsivějšího. Z toho velikého zobáku najednou vyjel dlouhý jazyk a olízl mouše zadek. 

   Muška z toho byla v depresích a vylekaná. Když kolibřík odletěl, šla se uklidnit na blatouch u ospalého čápa. 

Né abyste tam chodily, je to tam samá pochybná existence a stejně jste moc mladí a nepustily by Vás tam! 

   Ale mouše už bylo víc jak půl léta a tak tam mohla. Všem okolo vyprávěla, co se jí stalo. Všichni jí bedlivě poslouchali a nepustily z ní tykadla. V jednu chvíli se střevlík podíval na její zadek, a jak na ní zasvítilo sluníčko, objevil se lesk překrásně perleťový. Hned na to upozornil ostatní. Hovniválovi se to tak líbilo, že mouchu nechal otáčet okolo tyče a všichni jí obdivovali do ranních hodin, kdy jí osvětlovala světluška.

Ta naše hmyzí závist je hrozná věc. Druhý den bylo v květu narváno, všichni ukazovali kolibříkovi prdelky a krovky a nožičky a tykadla a bůh ví co ještě.

  A stalo se, že kolibřík přiletěl a lízal a lízal, až je všechny olízal.

Od té doby když nám v síti uvízne nějaká muška nebo střevlík, tak je hrozně důležité je co nejrychleji zabalit do pavučinky aby ty perleťové vitamíny nevyprchaly a svačinka byla čerstvá a chutná.