Vnímám!

Vypravil jsem se na procházku do svého města. Počasí mi přálo, sluneční paprsky hladily mou tvář a teplý vánek dodával tu správnou příjemnou náladu.    

   Potkával jsem při své cestě spousty lidí a jen tak jsem je sledoval. Mé plzeňské lidské mraveniště je při prvním pohledu jak svobodné volby zbaveno. Všichni jen jdou od někud někam s bezduchým výrazem v tváři. Sám jsem se viděl u ostatních v krátkých očních kontaktech jak jeden z nich, jeden z mnoha. Přehlížen.

   Nechtěl jsem být celebritou, aby se o mě každý zajímal, ale chtěl jsem se vžít do lidí. Vnímat hry lidských těl a jen tak je pozorovat.

   Došel jsem na místní trhy. Konečně lidé nemizeli v dáli, ale u jednotlivých stánků. Viděl jsem v této scéně zajímavé chování. Z většiny prodejců jsem měl pocit, jakoby ostatním říkali: „Všimni si mě, jsem tu sám a nechci. Pojď si hrát! „ Pár lidí je vyslyšelo a jakoby jim odpovídali. S čím si budeme hrát? Byly to velice neosobní hry.    Za pár papírků kus opracované země anebo něco k okamžité spotřebě. Výraz prodejců se měnil z těch osamocených na výraz lovců. Bylo to pro mě dost neosobní a tak jsem šel dál.

    Zastavil jsem se v hospůdce a dál pozoroval ostatní. Zaujal mne jeden stůl s lidmi. Seděli a jen tak si povídali. Dámy dávaly na jevo svou náklonnost ke svým pánským protějškům. Hry jejich těl se zvýrazňovaly  a oproti pánům byly vydatné a aktivní. Všiml jsem si jedné z jejich přísedících. Skoro se nepohnula. Byla to výjimka ze všech těch dam.

  Člověk občas musí jít tam… no, a když jsem se vracel z toalety tak jsem zahlédl onu dámu. Její nehybný výraz u stolu mi byl jasný. Byl to výraz šelmy před výpadem. Nu byla úspěšná. Byla v objetí jednoho z hráčů dnešního dne.

  Dopil jsem třetí pivko a vyrazil hledat další neokoukanou společnost.  

Šel jsem okolo kostela a zpozoroval jsem osobu žebrající. Velice mě zaujali lidé, jak si hráli nevšímavost. Jedna dvojice se zdálky přibližovala. Jejich ústa se otevírala a zavírala. Jejich tváře se otáčely po celém náměstí. Když se přiblížily k žebrákovi tak jakoby zamrzly. Po tom co ho nechali za zády, se zas vrátily do původních rituálů. Spousty lidí okolo něj prošlo po vzoru dvojice. On nic. Jen měl tvář k zemi skloněnou a nahrazoval ji čepicí, kterou jakoby podával ostatním.

   Začal mne zajímat. Byl jsem od něj celkem daleko a zajímalo mě, jak asi pociťuje ostatní. Musí cítit, jak ostatní od něj zrak odklání.

    Šel jsem k němu, asi tak na metr a posadil se na výstupek z kostela. Zapálil jsem si cigaretu a dál pozoroval. Pohledy lidí se pro mě změnily. Lidé si nás prohlíželi. Co tam mají? Co tam dělají. I somrák se přestal dívat do země a prohlížel si mě. Za chvilku se zas vrátil ke sledování země a já k pozorování lidí. Měl jsem pocit jako bych narušil tuto společenskou hru. Lidé se začali chovat jinak. Někteří byli překvapeni mým výjevem tak blízko tohoto, před mým příchodem, jistě netolerovaného člověka.

  Na malinkou chvilku jsem narušil zavedený tanec mimik. Po chvíli jsem do somrčepice  hodil cigárko a měďák na pivko a šel dál.

Pohoda

Jsou chvíle, které si člověk dokáže představit úplně jinak, než se odehrály. Nejraději bych se dobrovolně vzdal takových časů, kdy něco musím anebo bych měl.

    Jít k doktoru je jedna z věcí, kterou opravdu nemusím. Mám hned samovolné myšlenky a neumím se ubránit pomyšlení nad středověkými, zajisté účinnými, nástroji. Takové pochmurné prostředí s rozžhavenými kusy železa, no co vám budu vyprávět klasická ordinace.   Naštěstí mám ve své nejmilovanější oporu a povzbuzení, že tam nebudu sám. Že prý mi nic nehrozí. Že prý se doktor (masochista) většinou stará o své pacienty a né o jejich doprovod.

    Na gindě jsem se uvelebil na celkem pohodlném gauči a čekal.  Čekal.  Čekal. Po minutě jsem šáhl po svém historickém telefonu a nastartoval solitaires. Kartičky mi na displeji lítali do chvilky, než se otevřeli dveře. Bezohledně jsem byl vyzván sestřičkou k lékaři.  

    Má milovaná si tam hověla na nějakém šíleném nástroji. Lékař mi řekl, ať se dívám. No to umím a mám v koukání nějakou tu praxi. Doktor vzal nějaký bazmek a nageloval ho. Začal mé nejdražší tím nástrojem hladit bříško.

   Podívejte se tatínku (jako já) tady máme ramínko, hlavičku, srdíčko…..

Nekecám, ale ten musel jet na něčem nelegálním.  Na monitoru jsem jen viděl pár rozmazaných fleků. A on se rozplýval, co v tom všechno viděl.

  Doma jsem si cd dal do PC a trochu grafické úpravy …… ten doktor fakt musel!