Tady v Plzni, ve městě plném mudrců a jiných moudrých
lidí se žije velice krásně.
Máme tu samá kulturní zařízení
v nichž se člověk dozví vše o čem se státní učení nezmiňuje. Také se
v nich člověk setká různými lidmi, kteří se více méně sdružují v určitých
skupinách. Jednou z nich jsou naši starší. Ti jsou nádherně zkušení a hlavně ví
co se kde šustne.
Onehdá jsem právě
dostal doma propustku a vyrazil do hospody. Bylo v ní poloprázdno a já
nechtěl tu pravou kvalitu ochutnávat sám. Zbylo mi jediné a to popíjet se
stařešinami a vnímat kde se co šustlo.
Právě probírali
né moc známý plzeňský paradox. Když fouká silný severák, pak se ozve ďábelské
skřípání a lidé se začínají ztrácet. Tůto informaci nikdo nikdy na policii
nehlásil. Nikdo nikdy taky nikdy policajtům nevěřil, že by s tím něco
udělali.
Odhodlaně jsem se
po pátým rozhodl, že záhadu vyřeším a jednou pro vždy porazím mýtické síly ,
které zde vládnou.
Doma jsem se
vyzbrojil lupou, fajfkou a nejšílenější čepicí. Vyrazil jsem jako správný
Šerlokolog. Logickým postupem jsem vyrazil za manželkou s vybranými
otázkami: Hele neuklízela jsi v poslední době nějaké lidi? Po další otázce
mě sice má nejdražší přirovnala k jakémusi zvířeti (asi zubr), ale to
nejhorší byl její příkaz, který dnešní vyšetřování ukončil mým odchodem
do ložnice.
Ráno jsem ostatně
jako každý den, musel jít do práce. Střepy v hlavě chladil vítr ,ale přijíždějící tramvaj svým ohlušujícím skřípáním
střepy v mé hlavě drtila.
Při nastupování do tramvaje jsem paradox rozluštil. Už vím,
kam lidé včetně mě mizí.
Sice dědky večer
nejspíš přizabiju, ale za to mohu prohlásit:
Tady v Plzni, ve městě plném mudrců a jiných vtipných lidí
se žije velice krásně.
