O kolouškovi

Hned tady za humny, v  onom hlubokém a temném lese, žil kdysi malý koloušek.

    On sám býval maličký a nejvíce se mu líbilo prohánět se okolo pařezu pak zase okolo rybníka a prostě si jen tak běhat. Ve vodní hladině vídával svůj odraz.  Byl tak hezký, že si ho i kolemjdoucí tůristi z Japonska rádi fotografovali.  

    Jednou však mu jeho les začínal být malý. Chtěl se podívat ještě dál. Svěřil se zajíčkovi, že by se chtěl podívat dál. Zajíček jen nechápal, co ho to vede k tak dramatickým závěrům.

Proč chceš jít jinam? Vždyť když medvěd dostal hlad, tak nás tu  houmelesáci neotravují a je tu klid.

    Zajíček jakoby ho neposlouchal a jen si tak dál skákal.  Když potkával další zvířátka tak ho všechna varovala, aby se ze svého lesíka nevzdaloval.

    A varoval ho i medvěd, i když dlouze musel přemýšlet kde to vlastně je. Byl totiž zcestovalý a každou chvilku lesík opouštěl.

    Malý koloušek však všechna varování a jednou takhle z rána vyrazil ze svého lesíka. Vyběhl jak splašený. Běžel horami, nížinami a také proběhl dokonce i Polskem. Zastavil se až večer u jednoho starého dubu. 
  Myslel si, že si zde lehne a ráno poběží dál. Jak usínal tak ho objevily lišky. Byla to krásná zrzavá stvoření. Jakoby padly červánky na zem.   Kolouškovi nabídli přenocování, aby mu nebyla venku zima. Koloušek neváhal a šel s nimi a vstříc dalším životním zkušenostem.

    Ráno ho lištičky přemluvily, aby s nimi zůstal a hrál si s nimi. Koloušek se nenechal dlouho přemlouvat, líbily se mu hry s lištičkami. Hrál si s jednou a pak s druhou a pak se všemi. Dlouho si hráli a hráli a hráli …..

   Časem se mu jeho bílé flíčky na kožíšku vytratily a na hlavě mu bůh ví proč, vyrazilo paroží. Z malého nezkušeného kolouška se stal statný jelen. 
   Tůristí z Asie stále fotili a tentokrát nejraději jak si statný paroháč hraje s maličkými lištičkami.  A jestli se jim cloudové prostory nezaplnily tak si hrátky fotí dodnes.