Doba

    Na pramenech Léthé, Sfinxu,  Acherónu a Kóokytosu, čekal jsem na prvního poutníka.

 Po celou dobu z mé mísy naděje vytékal počátek bytí. Přestávám jej vylévat, jsem již unaven.  Nikdo nepřichází. Nikdo nikdy nepřišel. Nejvíc si užívám věčné samoty, nikdo nic nechce, nikdo neremcá. Přestalo mě bavit čekání, už nečekám.

   Poslední kdo mě opustil, byl Charón. Byl to divný týpek, sice pořád mlel historky o námořnictví, ale byla s ním alespoň legrace. Když se smál tak se mé tělo mrazivě smálo s ním. Vzpomínám si, jak jsme to roztomilé štěňátko Kybera , učili aportovat. Jednou jsem zahodil Charóna a Kyber přinesl jen jeho jednu nohu. Jé jak jsem se tenkrát smál. Prý se mým smíchem zem roztrhla. Ale jsou to jen, řeči. Nicméně Kron si rád vymýšlel a prý nedokážu vylít z mísy všechnu vodu života. Už ji liji nějaký ten čas a z mísy vody neubývá. Asi měl pravdu.

Mám chuť přestat ji lít a jít se za všemi podívat.